Příběh, jak jsem k tomu přišel:
A jak jsem se k focení dostal? Není to tak dávno. I když. První fotoaparát jsem dostal jako malý asi ve 12 letech. S dětským foťákem Corina jsem tehdy chodil s klukama do lesa nebo na rodinné oslavy a pořizoval své první černobílá fotky. Nastavení typu sluníčko a obláček, krajina nebo postava. To bylo vše, co jsem mohl. To se ještě fotky vyvolávaly doma. Byla to vždy velká akce, kdy jsme s tátou seděli v koupelně a ladili chemii a časy.

Ovšem dlouho jsem u toho nezůstal a kromě dokumentačního focení na malý kapesní fotoaparát jsem se fotce opravdu nevěnoval. Až v lednu 2020. To jsem daleko od domova přemýšlel, jak budu trávit volná odpoledne. A vzpomněl jsem si na focení. Abych řekl pravdu, moc jsem o tom nepřemýšlel. (Mimochodem, jsem pověstný výběrovým řízením na cokoliv a pečlivou analýzou čehokoliv.) Zašel jsem do prvního lepšího elektra s rozhodnutím, že za 10 000,- koupím slušnou zrcadlovku. Jaké bylo mé překvapení, když jsem za 12 000,- pořídil skoro tu nejlevnější Nikon D3300 se základním setovým objektivem. Ale co, říkal jsem si. Dostal jsem k ní úžasnou knihu. Knihu, která mi otevřela dveře k technice focení. No a od té chvíle jsem to vzal za opačný konec. Začal jsem objevovat, jak fotit a jak to funguje. Ale fotka není jen o technice, je i o tématu, příběhu, kompozici a dalších věcech. Začal jsem se tedy zajímat i o další věci, zaplatil jsem si nějaký ten kurz, přidal se na Facebook a do foto skupin. Ale hlavně. Focení mě úplně pohltilo. Prostě jsem začal fotit. Dá se říci, že téměř denně. A to doslova. Začal jsem sypat jednu fotku za druhou. A brzy jsem se musel naučit i fotky mazat. Nicméně, už od prvních vážnějších záběrů jsem dostával i pozitivní ohlasy. A ty mi dodávaly energii a povzbuzení. A tak fotím dodnes. Ano, jsem již trochu rozvážnější, více si vybírám, co bude na fotce dobré a co ne. Řekněme, že o fotce více přemýšlím.